Naše šestinedělí

O šestinedělí tak, jak to doopravdy bylo, bez růžových brýlí a medu kolem huby. Jak to celé probíhalo a co bych udělala jinak. Šestinedělí pro mě bylo plné kontrastů, to nejnáročnější období v životě prolnuté tím nejkrásnějším, co nás potkalo. Všechno ale bylo jinak, než jsem si představovala

Když jsem byla těhotná, připravovala jsem se pečlivě na porod. Četla jsem různé články, poslouchala podcasty, podstoupila kurz hypnoporodu, cvičila, pila maliník, jedla datle a lněný semínka, prostě jsem chtěla udělat všechno proto, abych šla na proti co nejhladšímu porodu. Vůbec neříkám, že to byla chyba, ale hned po porodu jsem si uvědomila, že víc než na porod, jsem se měla zaměřit na to, co vlastně po tom porodu přijde. Porodem to totiž nekončí, ale celý ten kolotoč teprve začíná!

Rozinka byla úplně první miminko, který jsem vůbec kdy držela v ruce. Nikdy jsem se nedostala do kontaktu s žádným novorozencem a všechno pro mě bylo úplně nové. Nevěděla jsem, jak ji chytit, jak ji přebalit, jak ji nakojit, no nevěděla jsem nic. Něco málo jsem si přečetla, ale i tak, realita byla naprosto jiná. Moc kamarádek kolem mě děti ještě nemá, a tak jsem o běžných záležitostech, které člověk po porodu řeší, neměla ani páru.

Porod je kapitola sama o sobě. Obrovský zážitek na celý život, který to všechno odstartuje. O tom se tady teď rozepisovat nebudu:)  V porodnici jsem nebyla dlouho, vlastně jen jeden den, protože jsme měli svoji porodní asistentku, která za námi přijela domů a dodělala všechna potřebná vyšetření. Rozinka celý pobyt v porodnici vlastně prospala, vzhůru byla opravdu málokdy, takže jsem si jí tam ani moc neužila. V pondělí ráno se narodila a v úterý odpoledne už si pro nás přijel Tom.

• "Je normální, že novorozenec nespí 5 hodin v kuse?"
• "Je normální, že novorozenec spí 5 hodin v kuse?"
• "Jak dlouho má miminko pít?"
• "Jak často dávat miminko na bříško?"
• "Červená vyrážka na obličeji, co to znamená?"
• "Kdy mohu ostříhat nehtíky?"
• "Mohu s miminkem ven, když je pod nulou?"
• "Opruzeniny v podpaží, co s tím?"
• "Jak vyléčit novorozenci rýmu?"
• "Miminko pořád pláče a je neklidné, jak ho utišit?"
• "Strašná bolest při kojení, co dělám špatně?"
• "Je normální, že se po porodu tak šíleně potím?"

No, prostě nespočet otázek na všechno. Člověk si není jistý ničím a hlavně má hrozný strach, že něco podcení nebo zanedbá. Řešíte každý prd, a to doslova:) Takže co bych udělala příště jinak? Určitě bych si toho tolik nečetla, víc věřila vlastní intuici a miminku. Ale já vím, člověk je ze všeho vyjukanej a snadno se to řekne. Od té doby, co jsme všechno přestali tak hrotit a všechno do detailu studovat, se nám začalo líp dýchat. Sice jsem na začátku psala, že bych se více informovala, jak to v šestinedělí probíhá, ale to jsem měla na mysli spíše obecné věci a situace a ne řešení toho, jestli je v pohodě, že vaše miminko je vzhůru dýl, než je v tomto věku běžné. (Bdělé okno pro novorozence ve věku do 4 týdnů je podle všemožných tabulek 30-60 minut a Rózi byla jeden den vzhůru 7 hodin v kuse! Já pořád na internetu hledala, jestli je to normální a čím to je, byla jsem z toho děsně nervózní a možná i proto nemohla tak dlouho usnout).

Běžný věci, který člověk v životě předtím ani nezaregistroval, se staly něčím extra. Zajít si do obchodu nebo so zacvičit, připravit si jídlo nebo jen tak vyjít ven na čerstvej vzduch. Spousta věcí se najednou zdála nemožná. "Půjdu ještě vůbec někdy do dílny? Vyrobím ještě někdy něco? Budu na sebe někdy mít čas? Zajdu si ještě někdy ke kadeřnici? Podívám se ještě někdy na celý film? Budeme mít na sebe s Tomem ještě někdy čas?". Teď se nad tím musím usmívat, ale člověk má opravdu pocit, že to bude takhle vypadat pořád. Byla jsem dost úzkostlivá a v hlavě mi pořád běželo, co jsme to sakra udělali?

Po pravdě, Rozinka byla úžasná a pořád si myslím, že máme fakt hodný miminko, ale oba jsme z té změny byli tak mimo, že jsme to ani nedokázali ocenit. Největší šok pro nás byl spánek. To je asi něco, na co se člověk nepřipraví, ale teď už mohu říct, že se na to dá zvyknout. Ovšem ty první dny, ty byly krušný.
Já občas brečela, hlavně v noci, když jsem malinkou uspala, položila do postýlky a ona byla okamžitě vzhůru. Zase jsem ji nakojila, chovala, houpala, střídali jsme se s Tomem, ale každý další pokus byl neúspěšný. Zuřila jsem. Chtěla jsem spát. Oba jsme chtěli. Jenže to malý stvoření prostě ne. Ráno jsme se budili úplně na kaši a já měla zase strašně stažený žaludek a stres z toho, jak zvládneme další den.

(Nevyžádaná rada od nezkušené matky: čím víc jsem se snažila, aby Rozinka v noci usnula, tím to bylo horší. Chvilku jsem houpala v náručí, pak jsem ji položila na chvilku na gauč, pak jsem skákala na míči, neustále jsem si ji nějak přehazovala a netrpělivě dělala všechno možný, aby co nejrychleji usnula. Paradoxně to bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat, protože jsem ji akorát vydivočila. Teď, když se v noci vzbudí, hned jí dám napít a nechám ji ležet, ona buď usne a nebo si kope a je spokojená. Pokud začne plakat, tak ji jen vezmu do náruče a nikam s ní nechodím, nevymýšlím sto způsobů, jak ji utišit. Většinou do chvilky usne a je klid).

Druhá velká změna nastala ze začátku i mezi námi. Kdo nás už nějakou dobu zná, tak ví, že jsme s Tomem pořád spolu. Pracujeme spolu, sdílíme dílnu, žijeme spolu, usínáme spolu, sportujeme spolu, prostě jsme hodně kontaktní a děláme všechno společně. To bylo najednou fuč. Já zůstala doma s miminkem, Tom odešel ráno do práce, a když se večer vrátil, byla jsem sice šíleně ráda, ale vlastně jsme nevěděli, jak se chovat. Já pořádně nevěděla, co mu mám říct novýho a on zase mě. Nějak jsme to nebyli my.
Nedostatek spánku a nepochopení té změny se projevovalo na rozpoložení a na naše klasický blbiny prostě nebyla nálada a čas. Miminko byla priorita, a i když malinká usnula, byli jsme v křeči, kdy zase začne plakat. Pamatuju si, jak jednou Rozi usnula a my jsme se ještě dívali spolu na televizi, já jsem ale i tak byla hrozně ve stresu, šíleně jsem se potila a po celým hrudníku mi vyskákala červená vyrážka. Připadala jsem si hrozně, bylo mi úzko a cítila jsem se dost ztracená.

Takhle to bylo asi tak prvních 14 dní. Tak moc jsme si chtěla někde přečíst, že je to v pohodě. Že to takhle prostě je. Že je v pohodě nestát nad miminkem ve dne v noci a rozplývat se nad ním. Že je v pohodě se cítit blbě, i když jste zároveň hrozně vděčný za to malý stvoření, že je vaše a že je zdravý. Jenže blbou náhodou jsem narážela jen na články a příspěvky plné nekonečné lásky a šťastně vyspaných rodičů i miminek. Připadala jsem si vadná, proč jsem v takové křeči?! Vždyť máme krásný zdravý miminko a to je nejvíc!

Nicméně dny plynuly závratnou rychlostí a já teď mohu opravdu říct, že každý další den byl lepší a lepší. Všichni jsme si na sebe pomalinku zvykali, zvykali jsme si na nový styl života a na novýho parťáka mezi námi. Zvykli jsme si, že se prostě někdy navečeříme až v 9 večer, i když jsme chtěli jíst už v 7, zvykli jsme si, že nemáme tak uklizeno, jako předtím a taky jsme si zvykli na její pláč, ze kterýho jsme byli zezačátku dost špatní. Postupně jsme si začali rozumět a čím víc jsme byli v klidu, tím víc byla v klidu i Rozinka.
Jestli něco opravdu platí, tak spokojený rodič = spokojené dítě. To mimčo bude pořád plakat, pořád bude dělat něco, co se vám zrovna nehodí, ale jen vy si můžete vybrat, jak k tomu přistoupíte, a když jste v dobré náladě, i ten pláč se lépe poslouchá:) 

S klidem přibývala i láska a zamilovanost. Ne že by tam na začátku nebyla, ale byla upozadněná tím strachem, stresem a úzkostí z té změny. Člověku se o tom těžko mluví, připadá si nevděčně. "Ježiši co řešíte? Máte zdravý mimčo a ke všemu jen jedno, sousedi od naproti měli dvojčata, to musel být teprve zápřah!?" Jenže o tom to není. Někdo to prostě snáší líp, někdo hůř. Neznamená to, že máte svoje miminko míň nebo víc rád. Prostě člověk zažívá tu největší životní změnu, najednou jste s někým novým 24 hodin denně a ten malej človíček vyžaduje vaši neustálou pozornost a kontakt. 

I přes takto krušný začátky ale mohu napsat, že šestinedělí bylo kouzelný. Zažili jsme nádherný chvíle a jsou z nás skvělí parťáci. Ta čistá dušička je prostě kouzelná a když se člověku podaří odhodit všechnu tu křeč a užít si toho prťavýho živůtka, tak je to nejvíc ♥
Zezačátku jsem to nechápala, každý mi psal, ať si to užíváme, že je to jedno z nejkrásnějších období v životě, no mě to přišlo občas spíš naopak, ale teď musím říct, že je to pravda. Opravdu to chce čas a užívat si každé malé drobnosti, protože to šíleně utíká a mně je teď dost líto, že ten start nebyl takový, jak jsem si ho představovala, ale to většinou v životě není nic:)

Chci si tady na památku sepsat pár věcí, na které nikdy nechci zapomenout:

• To, když mi Rozi po porodu hned položili na břicho a já nechápala, že se to fakt děje. To malý červený tělíčko na mně tak bezmocně leželo a když se mi podívala do očí, zapomněla jsem na všechnu tu bolest.

• To, když jsem si k ní poprvé přičichla a tak nádherně sladce voněla.

• To obrovský překvapení, když zakřičeli, že je to holka! My jsme si pohlaví miminka říct nenechali, ale každý nám pořád říkal, že je to určitě kluk! Když už to slyšíte po sté a řekne vám to na potkání
  i prodavačka v obchodě, tak tomu prostě začnete věřit. Takže nikdy nikomu nevěřte, ví prd! :D 

• To, když jsme ji přebalovali a ona tak rozhazovala ručičkama, že se potřebovala něčeho zachytit
  a ujistit se, že je v bezpečí. Bylo to tak strašně smutný a roztomilý zároveň. Tom jí většinou dal prst, kterého se držela a bylo to dobrý:)

• Kojení, i když ty začátky pro nás byly dost těžké, tak když sytíte to malinký tělíčko a ono se u vás cítí v naprostým bezpečí, to je nádherný.

• To, když se jí něco zdálo a začala ze spánku strašně křičet a pištět. Oba jsme hned vylítli z postele
  a já ji k sobě přimáčkla a ona zase hned spinkala. I když to byl drsnej budíček, tak to bylo hrozně hezký, být tu pro ni.

• To, když nechtěla usnou jinak, než na mě. Byly situace, kdy už mě to štvalo, protože mě hrozně bolely záda a ruce a upřímně jsem se moc nevyspala, ale pak jsem si uvědomila, jak je to krásný, když chce být v bezpečí u maminky. A taky, kdy jindy ji budu moct mít takhle malinkou na sobě, když ne teď?

• To, když už má hlad a dudá všechno kolem sebe - deku, svoji ručičku, moji bradu nebo Tomovu ruku. Z ničeho ale mlíčko neteče a to je k vzteku:)

• To, když vidím, jak si Tom s malinkou hraje a češe jí vlásky a  vypráví jí, co dělal v práci.

• Pšikání a kuckání nikdy nebylo roztomilejší.

Takže jak bych to shrnula? Je to prostě šílený, ze dne na den jste vhozeni do naprosto jinýho života a nic není tak, jak bylo a ani jak si myslíte, že by mohlo být. K tomu všemu vás všechno bolí, hlavně tam dole a hlavně, pokud máte nějaké poporodní poranění. Jo a taky zavinování dělohy může být dost nepříjemný! Vaše tělo je zase úplně jiný a ani vy už nejste tím, kým jste byli. Nepoznáváte se, porod vás změní a hlavně být mámou vás změní. Máte hlad, pořád máte hlad a to hlavně v noci. Neexistuje nic odkládat na později, mimčo je ten nejpřísnější šéf a chce všechno hned. Mlíko? Teď! Přebalit? Teď! Pochovat? Teď a hlavně hodně houpat! Postupně si ale začnete budovat nějaký režim, který se bude podobat třeba i tomu před dítětem. Ale koneckonců, nebyla by to nuda, kdybychom jeli celý život pořád podle stejného režimu?:) Někdo se s miminkem sžije hned na porodním sále, někdo po měsíci a někomu to trvá třeba i půl roku. Nic není špatně a všechno si to sedne, slibuji! ♥

S láskou, E+T+R

Foto: @foto_od_andy